Sebedůvěryhodnost – co znamená věřit si?

Sebedůvěra. Něco, co by člověk měl mít – ovšem ve zdravé míře. Pokud tedy chápeme totální sebedůvěru už jen jako namyšlenou aroganci, kdy člověk o sobě zkrátka vůbec nepochybuje a připadá si vždy ten nejlepší.

Ale to není ta sebedůvěra, kterou myslím. Přece když důvěřujete kamarádovi, není na tom nic namyšleného. Pokud je někdo zcela čestný, dobrý člověk, není hned něco nezdravého mít v něj plnou důvěru. Naši důvěru si však samozřejmě musí zasloužit.

Komu důvěřujeme?

Co dělá důvěryhodného člověka důvěryhodným? Jak víme, že někomu můžeme důvěřovat?

Takový člověk plní sliby, které nám dá. Anebo i naopak – neslibuje, co splnit nemůže. Nebude nás pomlouvat nebo zesměšňovat. Nelže nám. Má s námi dobré úmysly. Chová se k nám ohleduplně. Pomůže nám, když to potřebujeme. Věnuje nám svou pozornost a bere nás vážně. A tak dále…

Asi většina z nás se snaží být pro ostatní někým, komu můžou důvěřovat. Už jako malé děti nás učili, že se nemá lhát a být zlý na ostatní. Jsme si asi většinou moc dobře vědomi toho, když uděláme něco, čím důvěru ostatních můžeme ztratit. Pokud vás partner pozve na rande a vy bez omluvy třikrát za sebou nepřijdete, asi nebude příliš překvapivé, když vás počtvrté už nepozve… Když šéfovi každý měsíc slíbíte, že analýzu budete mít připravenou k 5. dni v měsíci a pak to ani jednou za půl roku nejste schopni dodržet, nemůžete asi očekávat zrovna povýšení…

Tohle nám všem zřejmě přijde nějak pochopitelné. Ve vztahu k druhým. Ale přemýšleli jste někdy nad tím, jak důvěryhodní jste vlastně sami pro sebe?

Sebedůvěryhodnost

Nazývám to sebedůvěryhodnost a pro mě osobně představuje nový úhel pohledu na práci sama se sebou. Měla jsem období, kdy jsem opravdu musela zapracovat na svém sebevědomí, sebedůvěře, sebeúctě, sebejistotě a všech těch dalších sebe, které jsem na putování skrze stránky knížek potkala. Nutno podotknout, že všechna ta sebe se navzájem prolínají, ovlivňují a nejde je striktně oddělovat.

No, sebedůvěryhodnost jsem každopádně nepotkala. Přitom jakmile si něco takového jednou uvědomíte, začne to být okamžitě jasné. Musela jsem se nicméně pozastavit nad tím, jak je možné být vcelku sebevědomá a sebejistá, mít se ráda, a přesto se k sobě nechovat s dostatečnou důvěryhodností?

Můžu v tomto mluvit samozřejmě jen za sebe, ale tuším, že to zná spousta z vás. Ono na první pohled něco si slíbit nic nestojí. Zítra určitě půjdu běhat. Tento týden napíšu každý den aspoň stránku. A pokud se nezadaří – je to celkem jedno, vždyť vlastně se o tom ani nikdo nemusí dozvědět, že? Jenže ta pro vás nejdůležitější osoba o tom ví. Snažte se nepodvádět a nezrazovat sami sebe.

Nemusím moc dlouho přemýšlet o tom, zda bych ještě kamarádila s někým, kdo by plnil sliby se stejnou úspěšností, jako já plním ty své sama k sobě. Odpověď je jasné – ne. Přitom věřím, že vztah k sobě samému je základem všech ostatních vztahů.

Nejlepší kamarád

Zase jednou by zkrátka mohlo prospět, přemýšlet nad sebou jako nad svým vlastním kamarádem.

• Když vím, že něco nejspíš nebudu moct splnit, neslibovat si to. Nelhat si.
• Když vím, že jsem porušila slib, omluvit se. Snažit se to vynahradit.
• Když se opakovaně prohřeším proti nějakým dohodám, upřímně si promluvit o tom, zda tomu jde do budoucna zamezit, nebo zda nebude lepší tuto dohodu opustit.

Znamená to konec novoročních předsevzetí? Jsou s tímto přístupem nějaké osobní cíle příliš velkým závazkem? Buzer-lístek přílišným sebemrskačstvím?

Odpověď bude dost možná pro každého trochu jiná. Já teď namísto slibů do budoucna raději sepisuji průběžně dílčí dosažené úspěchy a snažím se, aby každý den bylo třeba i jen něco malého, co by stálo za to zapsat. Vím pak, že krůček po krůčku jdu správným směrem. A že namísto neustálého běhu za odškrtanými to-do-listy si třeba po cestě i užiju zastávku na louce s pěkným výhledem. Možná se někdy k jasně daným plánům zase vrátím – jen to teď zkrátka nechci nikomu, ani sobě, slibovat.